Jdi na obsah Jdi na menu

Bílý knírač

7. 7. 2010

 

Bílý knírač
Bílý trpasličí knírač má prakticky bezbarvou srst, to znamená, že v chlupu není žádné bílé barvivo. Vzduchem vyplněný prostor uvnitř rohové vrstvy vlasu působí dojmem bílé srsti, podobně jako vzduchem naplněné bublinky se nám jeví bílé. Vždyť ani sníh neobsahuje žádné barvivo.
Bílý knírač však přesto pigment má. Zvláštní gen sice brání ukládání pigmentu do chlupu, ne však do kůže. Bílý trpasličí knírač tedy není albín, který nemá žádný pigment. Ostatně mezi psy se albíni vůbec nevyskytují.
Ovšem někteří chovatelé bílé knírače neuznávají. K hlavním námitkám patří výraznější lysiny kolem uší, horší kvalita srsti, která je přirozeně měkčí a mnohdy její nevzhledný odstín. Chovná základna bílých trpasličích kníračů je stále ještě velmi úzká. Nejdůrazněji podporuje chov bílých kníračů paní Irmgard Sauerová z Ludwigsburgu.

Původ

Toto původem německé plemeno se postupně vyvinulo z hrubosrstých pinčů. Knírač patří mezi stará plemena, která dříve ve stájích chytala velké myši a krysy, proto je, někde i dodnes, přezdíván stájový pinč, trpasličí neboli miniaturní knírač. Na počátku 19. století však chovatelé zjistili, že je to výkonný pes se skvělými charakterovými vlastnostmi, proto ho začali cíleně chovat. Tehdy samozřejmě knírači vypadali jinak než dnes.
Od roku 1925 byl tento druh uznán jako služební pes. V současné době jsou knírači oblíbeni po celém světě a to nejen jako služební psy, ale i jako hlídači a společníci. Malý knírač vyniká dobrým zdravím a dožívá se vysokého věku.

Vznik knírače malého

Ačkoli se jak v chovu stájových pinčů tak i později v chovu kníračů objevovali velice malí jedinci, byli zpravidla přiřazováni k opičím pinčům nebo ke kníračům středním. Chovatelská stanice "Pfef" se zabývala chovem malého knírače již od roku 1895, nicméně oficiálně tato varieta ještě uznána nebyla.

K definitivnímu oodělení malého knírače od opičího pinče i od knírače středního došlo až v roce 1910.

Původně se malí knírači, podobně jako knírači střední, vyskytovali v mnoha barvách (pepř a sůl, černá, šedohnědá, žlutošedá), ale později byly uznány pouze barvy černá a pepř a sůl. Ve vrzích černých rodičů barvy pepř a sůl se však někdy objevovala černostříbrně zabarvená štěňata, podobně jako černým rodičům se občas narodila štěňata bílá.

Obě tato zbarvení byla uznána až v osmdesátých letech.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chov bieleho bradáča

(Em, 23. 6. 2013 21:06)

Chovám bieleho bradáča a videla som aj iných a nestretla som sa nikdy s lysinami okolo uší ani zlou kvalitou srsti. Všetko záleží od genetiky a správneho výberu rodičov. Čo sa týka odtieňu na hornej časti chrbta, je to úplne bežné po trimovaní a je to povolené aj v štandardoch.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA